Kemvarposnu
Vitrážová dílna — postup práce

Od kartonu k osazenému panelu:
jak vzniká vitráž v dílně

Kemvarposnu je nezávislý redakční web o řemesle vitráže. Popisujeme jednotlivé fáze práce tak, jak na sebe v dílně skutečně navazují — od prvního čtení kartonu až po osazení hotové tabule do okenního otvoru.

Texty vznikají jako souvislý výklad, ne jako nabídka zakázek.

Co na těchto stránkách najdete:

  • čtení kartonu a rozkres dílů
  • řezání skla a okusování hran
  • barevné, nadsklívané a leptané sklo
  • olověný profil a měděná fólie
  • pájení, tmelení a vyztužení tabule
  • malbu grisaille a její výpal
  • osazení, odvětrání a restaurování
Pracovní stůl vitrážové dílny s barevnými skleněnými díly a rukama skladatele panelu
Skládání barevných dílů podle kartonu na pracovním stole — tematická ilustrace k tématu webu.

01 — Karton

Čtení kartonu a rozkres dílů

Karton je kresba vitráže v měřítku 1:1. Není to ilustrace, ale technický podklad: každá čára v něm odpovídá budoucímu profilu olova nebo pájené spáře. Než se v dílně dotknete skla, musíte kartonu rozumět stejně dobře jako řezáři šablon — vědět, kde vede osa profilu, kde je vnější okraj tabule a kde bude probíhat výztuž.

Z kartonu se obvykle pořizují tři vrstvy podkladu. První zůstává neporušená jako kontrolní kresba, na kterou se panel skládá. Druhá slouží k číslování a barevnému klíči jednotlivých polí. Třetí se rozstříhá na šablony, podle nichž se sklo řeže. Rozstřihuje se dvojitým nožem nebo nůžkami se třemi břity, které z každé linky odeberou pruh odpovídající srdci olověného profilu — u běžného H profilu zhruba 1,4 až 1,6 mm. Bez tohoto úbytku by se hotová tabule po sesazení nevešla do svého vlastního obrysu.

Číslování šablon je stejně důležité jako jejich tvar. Každý díl dostane číslo, značku barvy a šipku, která určuje směr válcování nebo kresby ve skle. U taženého katedrálního skla nebo u skla s výraznou strukturou rozhoduje směr o tom, jestli plocha bude působit klidně, nebo roztříštěně.

Kontrolní body

Než rozstřiháte karton

  • Ověřte skutečný rozměr otvoru, ne jen kótu z výkresu.
  • Odečtěte vůli pro osazení, obvykle 3–5 mm na každou stranu.
  • Zakreslete polohu výztužných prutů do kresby, ne až do hotového panelu.
  • Rozdělte plochu tak, aby žádný díl nebyl užší než šířka příruby profilu.
  • Vyhněte se dlouhým rovnoběžným spárám bez příčné vazby.
  • Označte směr struktury u všech skel s výraznou kresbou.

Rozdělení plochy má současně řešit kresbu i statiku. Spára, která nikam nevede, panel oslabuje; spára, která se opře o obvod nebo o výztuž, ho drží.

02 — Řez

Řezání skla a okusování kraje

Řezák vede po skle jedinkrát. Opakovaný tah po téže stopě ničí kolečko i hranu skla.

Sklo se neřeže, nýbrž kontrolovaně láme. Řezák vytvoří na povrchu úzkou trhlinu a lom se pak vede tlakem tak, aby trhlina pokračovala celou tloušťkou. Rozhoduje rovnoměrný tlak a plynulý pohyb: příliš slabý tah zanechá přerušovanou stopu, příliš silný způsobí odštěpky a bílý prach podél čáry. Zvuk je dobrý ukazatel — čistý řez zní jako táhlé, souvislé zašumění bez zaskřípání.

Lámání navazuje bezprostředně po řezu. Sklo si stopu „pamatuje“ jen krátce; po delší prodlevě se lom rád odchýlí. Úzké pruhy se odlamují kleštěmi s rovnými čelistmi, vnitřní oblouky se odebírají po malých částech, nikdy jedním velkým odlomením. Právě u konkávních tvarů se nejčastěji ztrácí hotový díl.

Okusování hran kleštěmi s tvrdokovovými čelistmi dovede tvar k linii šablony. Postupuje se drobnými kousnutími podél okraje, ne velkými záběry. Kraj se pak podle potřeby zabrousí na brusce s diamantovou hlavou; u techniky měděné fólie je broušení povinné, protože fólie potřebuje pravidelnou a čistou hranu, na které drží. U olova stačí hrana méně přesná, protože ji přiruba profilu překryje.


Časté chyby při řezu

  • Řez příliš blízko okraje tabule — sklo se odštípne šikmo.
  • Znečištěné kolečko řezáku, které stopu přerušuje.
  • Práce na tvrdé podložce místo na plsti nebo koberci.
  • Lámání studeného skla přineseného zvenčí bez temperace.
  • Odkládání odlomení o desítky minut po řezu.

03 — Materiál

Barevné, nadsklívané a leptané sklo

Barevné sklo se dělí především podle toho, jak barva v hmotě vzniká. U prosycených skel je barvivo rozpuštěné v celé tloušťce, takže sytost roste s tloušťkou tabule. U nadsklívaných (přejímaných) skel leží na bezbarvém nebo světlém základu tenká barevná vrstva silná jen několik desetin milimetru. Tento rozdíl není akademický: určuje, co se s materiálem dá dál dělat.

Právě nadsklívané sklo umožňuje leptání. Odkryje-li se část plochy a zbytek se zakryje odolným krytem, kyselina fluorovodíková nebo pasta na jejím základě barevnou vrstvu postupně odebere až na světlý základ. Z jednoho kusu tak vznikne dvoubarevný díl bez jediné spáry — způsob, jakým se v historických oknech tvoří například světlý znak na sytě červeném poli. Práce s leptacími prostředky patří mezi nejrizikovější operace v celém oboru a vyžaduje odvětrané pracoviště, uzavřené vany a plnou ochranu kůže, očí i dýchání; bez tohoto vybavení se do ní nemá smysl pouštět.

Vedle chemického leptu existuje mechanická cesta — pískování. Tryska s abrazivem odebírá vrstvu rovnoměrněji a proces je řiditelnější, ale výsledek má matný, difuzní povrch, který světlo rozptyluje jinak než lesklý povrch po leptu. Volba mezi oběma postupy je proto otázkou výsledného světla, nejen bezpečnosti.

Poznámka k výběru

Jak sklo zkoušet

Barevné sklo se nikdy neposuzuje na stole. Vzorek se drží proti dennímu světlu ve stejné orientaci, v jaké bude v hotovém panelu, nejlépe v místnosti, kde tabule nakonec bude viset. Sklo, které v dílně působí vyrovnaně, může v severním okně ztmavnout do neurčité šedi.

  • Porovnávejte vzorky vždy vedle sebe, ne postupně.
  • Sledujte tloušťku — u prosycených skel mění sytost.
  • Zkontrolujte bubliny a šlíry proti tmavému pozadí.
  • U nadsklívaného skla určete, na které straně leží barevná vrstva.
Detail práce u pracovního stolu: řezání skleněného dílu podle šablony ve vitrážové dílně
Vedení řezu podél šablony — tematická ilustrace k popisu dílenského postupu.
04 — Sestavení

Olověný profil a technika měděné fólie

Obě klasické techniky sestavení řeší stejný úkol jinak. Olověný profil ve tvaru H obepíná sousední díly svými přírubami a jeho srdce tvoří spáru; celý panel je pak síť, kterou drží pájené spoje v uzlech. Měděná fólie naopak obalí hranu každého dílu samostatně, díly se k sobě přiloží a cínová pájka po celé délce hrany vytvoří souvislý spoj.

Olovo je pružnější a snese větší formáty, proto se používá pro okenní tabule. Profily se nejprve natáhnou, aby se srovnaly a získaly rovnou osu, a pak se řežou speciálním nožem tak, aby se srdce nepomačkalo. Skládá se v rámu ze dvou pevných latí, do rohu, s postupem podle kartonu; každý díl se zajistí hřebíky přes proužek kůže, aby se sklo neponičilo.

Fólie umožňuje jemnější kresbu a subtilnější spáry, hodí se pro drobnou práci, stínidla a plastické objekty. Vyžaduje ale přesně broušené hrany a pečlivé přitlačení fólie kostěnou nebo teflonovou lopatkou, jinak se pod pájkou uvolní.


Šířka příruby
Určuje, jak silná bude výsledná černá linka v kresbě. Volí se současně podle statiky a podle výtvarného záměru.
Cín a teplota
Spoj se dělá krátkým, jistým dotykem hrotu. Přehřátý spoj propadá a olovo se pod ním taví.
Tavidlo
Nanáší se úsporně a po pájení se zbytky vždy smyjí, jinak spoj časem koroduje.
05 — Dokončení

Pájení, tmelení a vyztužení tabule

Po sesazení se pájejí uzly sítě z obou stran. Panel se otáčí opatrně, nejlépe ve svislé poloze a s podepřením celé plochy; při otáčení naplocho se nesesazená tabule prohne a spoje popraskají. Před pájením se očistí místo spoje a nanese tavidlo pouze tam, kde má vzniknout spoj.

Tmelení je operace, kterou začátečníci často podceňují, ačkoli rozhoduje o životnosti okna. Tmel se vtírá kartáčem pod příruby profilu z obou stran, dokud spára není zcela vyplněná. Tím se panel utěsní proti vodě, ale hlavně ztuhne — dokud není tabule vytmelená, je měkká a poddajná. Přebytek se odebere dřevěným klínkem podél příruby a plocha se zasype plavenou křídou nebo pilinami, které vytáhnou olej a povrch zmatní. Následuje pečlivé vykartáčování, které zároveň sjednotí patinu.


Pořadí dokončovacích prací

  1. Zapájet uzly z lícové strany, panel obrátit, zapájet rub.
  2. Připájet výztužné pruty k rubu podél předem určených linií.
  3. Vtírat tmel z obou stran, spáru po spáře.
  4. Odstranit přebytek klínkem a zasypat plnivem.
  5. Nechat tmel několik dnů zavadnout, teprve pak s panelem manipulovat.
  6. Vykartáčovat, dočistit spoje a zkontrolovat celý obvod.
06 — Malba

Grisaille, kresba na skle a výpal

Malba na vitrážovém skle není barvení povrchu, ale nanášení tavitelné hmoty, která se výpalem spojí se sklem. Klasická grisaille se skládá z jemně mletého skelného toku a kovového oxidu, nejčastěji železa nebo mědi; roztírá se na paletě s pojivem — vodou s arabskou gumou, octem nebo olejem — a nanáší štětcem podle kresby na kartonu.

Pracuje se ve vrstvách. Nejprve se kladou obrysové linky, po zavadnutí následuje souvislý zákal, do kterého se tvrdými štětci a jehlami vybírají světla. Právě tímto odebíráním, ne přidáváním, vzniká modelace obličejů a záhybů, kterou známe z historických oken. Každou vrstvu je nutné vypálit dřív, než se položí další, jinak se při dalším tahu poruší.

Výpal probíhá zpravidla mezi 580 a 640 °C podle použité hmoty a skla. Rozhoduje pomalý náběh, krátká výdrž na vrcholu a především řízené chlazení — prudké ochlazení nechá ve skle pnutí, které se projeví až za týdny. Zkušební destička vypálená společně se sadou dílů je jediný spolehlivý způsob, jak barvu posoudit před tím, než ji nanesete na hotový díl.

Vedle grisaille

Další vypalované vrstvy

Stříbrná žluť
Nanáší se na rub a při výpalu prostoupí do povrchu skla; podle koncentrace a teploty dává tón od světle citronové po jantarovou.
Sanguine
Železitá červenohnědá vrstva pro tváře, vlasy a jemné stíny, obvykle nad již vypálenou grisaille.
Emaily
Kryjí sklo neprůhledněji a pálí se níž; snadno se poškodí a hůř snášejí čištění, proto se používají uváženě.

Pořadí výpalů se řídí teplotou: hmoty s vyšší teplotou tavení se pálí dřív, ty nižší až po nich.


07 — Osazení

Osazení panelu a odvětrání

Hotová tabule se osazuje do drážky nebo do falce s vůlí, která umožní teplotní pohyb. Panel se nikdy nesmí sevřít napevno; opora má být po obvodu spojitá, ne bodová. Větší plochy se dělí na dílčí panely nesené vodorovnými pruty, aby vlastní hmotnost tabule netlačila celou vahou na spodní okraj.

Otázka, která rozhoduje o životnosti historických i nových oken, je odvětrání. Umístí-li se vitráž do vnitřní roviny za ochranné zasklení, vzniká mezi nimi dutina. Pokud tato dutina není propojena s vnějším prostředím, vlhkost v ní kondenzuje a sklo i malba trpí víc než bez ochrany. Proto se dnes u památkových oken navrhuje vnější ochranné zasklení s větracími otvory dole i nahoře, které dutinu propojí s venkovním vzduchem a udrží ji suchou.


Na co se dívat po osazení

  • Zda se panel po obvodu nikde neopírá bodově o tvrdou hranu.
  • Zda jsou výztužné pruty skutečně přivázané, ne jen přiložené.
  • Zda je spodní drážka odvodněná a nedrží v ní voda.
  • Zda větrací otvory ochranného zasklení zůstaly průchodné.
  • Zda se na rubu netvoří pravidelný kondenzát.
08 — Restaurování

Zásahy do starých vitráží

U historické tabule je prvním krokem dokumentace, ne demontáž. Zaznamená se stav v okenním otvoru, pořídí se otisk nebo přesná kresba sítě olova, očísluje se každý díl a zapíše se, které části jsou původní a které pocházejí z dřívějších oprav. Bez tohoto podkladu se po rozebrání ztratí informace, kterou už nelze obnovit.

Rozhodnutí, zda tabuli přeolovovat, je nejtěžší v celém oboru. Výměna olova je nevratná: odstraní se s ním doklad o dřívějším sestavení a často i o původním rozvržení kresby. Proto se dnes upřednostňují dílčí zásahy — doplnění jednotlivých profilů, opětovné zapájení uvolněných uzlů, lepení prasklin —⁠ všude tam, kde panel jako celek ještě drží.

Ztracené díly se doplňují tak, aby byly při pozorném pohledu rozpoznatelné jako doplněk, ale nerušily celek. Čištění se drží u nejšetrnějších prostředků; korozní vrstvy na středověkém skle mohou být nositelem informace a jejich mechanické odstranění bývá horší než jejich ponechání. Vypálená malba je vůči čištění nejzranitelnější částí okna a zaslouží největší zdrženlivost.

09 — Dílna

Uspořádání pracoviště

Rozvrh dílny sleduje pořadí operací, aby se rozpracovaná tabule nemusela zbytečně přenášet.

  • Řezací stůl s měkkou podložkou a dobrým bočním světlem.
  • Prosvětlený stůl pro posuzování barev a kontrolu kresby.
  • Skládací plocha s pevnými latěmi a místem pro celý karton.
  • Pájecí místo s odsáváním par a nehořlavou deskou.
  • Oddělené tmelicí místo, které se snadno čistí.
  • Svislý úložný stojan na sklo s dělicími přepážkami.
  • Vlastní prostor pro pec s odstupem od hořlavých materiálů.

Sklo se skladuje nastojato a po druzích; položené tabule se pod vlastní vahou lámou a hrany se otloukají.


10 — Kontakt

Napište projektu Kemvarposnu

Kemvarposnu je informační a redakční projekt. Publikujeme výkladové texty o vitrážovém řemesle a nenabízíme zakázkovou výrobu, kurzy ani jiné placené služby. Pokud v textu najdete nepřesnost, chybějící souvislost nebo téma, které by podle vás mělo být doplněno, napište nám.

E-mail: [email protected]

Odpovídáme na zprávy týkající se obsahu webu. Web nemá registraci, přihlašování ani formuláře; e-mail je jediný způsob spojení. Podrobnosti o nakládání s takovou korespondencí popisuje stránka Ochrana soukromí.